Občas se cítím skvěle.
A občas taky ne.
Jsem ten typ člověka, který je strašně rád ve společnosti. Ale stejně jako zábavu s přáteli, vyhledává i čas na to, být jen sám se sebou.
Dnes bych se zaměřila na tu část být sama se sebou.
Jediný člověk, na kterého se v životě budu moct 100% spolehnout jsem jen já sama. Jen já znám své myšlenky a když něco podělám, tak si to můžu vyčítat zase jen já. Mám ale takový dojem, že doba, ve které žijeme ty své životy, nám přijetí sebe samé vyloženě neusnadňuje.
V momentě, kdy otevřu instagram/pinterest/youtube... na mě okamžitě vyskočí miliony a miliony obrázků dokonalých holek, dokonalých domů a já mám pak zase jen pocit, že mi něco v životě chybí.
Jako by všechno štěstí přicházelo jen z materiálních věcí. No a tak zase skončím na gauči, s kapesníkem v ruce a prázdným obalem od čokolády.
Většinou si pustím nějaké motivační a pozitivní video, ale co si budeme povídat...v 99,9% mi to náladu nezlepší. A jak tak sedím na tom gauči, s rozmazanou řasenkou a výčitkami svědomí, že jsem zase spořádala něco nezdravého, začínám přemýšlet nad tím, kam jsem se to vlastně dostala?
Co zapříčinilo to, že jsem nespokojená a nešťastná? A kdy jsem byla naposledy šťastná?
Odpověď je jednoduchá. Když se vrátím hodně do minulosti, vybaví se mi okamžik, kdy jsem asi jako šestiletá stála na kraji rybníku. Měla jsem kolem sebe omotanou nějakou strašnou zlatou hadru (která pro mě v ten okamžik představovala zázračný plášť:D), foukal vítr a já jsem si hrála na to, jak mu přikazuju. Jako malá jsem věřila ve víly, kouzelníky, strašidla a trpaslíky...a byla jsem princeznou vlastního života. Nic nepředstavovalo překážku a jediný problém, kterým jsem se zabývala byl : čokoládová nebo jahodová zmrzlina? Nebo obě?
Kam se ztratilo to dítě?:O
Už si to ani nepamatuju, ale s přibývajícím věkem přišla spousta "problémů". Všechno mi vadilo, celý můj život mi vadil. Nesnášela jsem svoji barvu vlasů - a tak jsem se obarvila. Nelíbil se mi můj obličej - a tak jsem se začala malovat. Někde jsem slyšela, že jsem snad přibrala - a tak jsem začala běhat.
Někdo by si mohl říct, že řeším kraviny, že tohle všechno se dá zahodit za hlavu a prostě se na to vykašlat. Já jsem na to ale neměla povahu, a tak jsem se ničila. Znáte takový ten obrázek holky, která má v ruce masku s úsměvem, ale za ní uplakanou tvář? Tak přesně to jsem byla já.
Mohla jsem na instagram postovat samé vysmáté fotky, fancy kafe a sebe-zpocenou-v gymu, ale jaká byla skutečnost? Vysmátá jsem byla, ale možná té 0,01s, kdy jsem se MUSELA usmívat ... fancy kafe bylo strašně předražený a já si více než to kafe, užívala lajky, které jsem dostala... a posilovna? Ke sportu mě to vždy táhlo. Tancovala jsem, dělala gymnastiku, hrála všechny možné míčové hry, ale samotné posilování mě nikdy nechytlo. A tak jsem se tam trápila.
Jednoho dne jsem se zamyslela, jestli je toto opravdu ten život, který chci žít? A odpověď byla jasná.
Neříkám, že jsem se zřekla médií, toho fancy kafe a cvičení, ale začala jsem na všem tak nějak...pracovat.
Byla jsem zvyklá snídat, zatímco jsem scrollovala instagram a jídlo jsem tak vlastně ani nevnímala. Takže jsem zavedla své vlastní pravidlo, že ta média neotevřu dříve než hodinu a půl po probuzení. Místo slavné posilovny jsem vyklidila sklep a momentálně tam mám takovou svoji soukromou posilovnu. Dělám své "ninja" workouty a nemůžu být šťastnější.
A hlavně... každý den se snažím být o něco lepší než den předtím. I kdybych se na sebe měla jen usmát do zrcadla říct si, že jsem krásná a dokonalá. Zní to divně? Možná, ale s psychikou to dělá divy.
Je v pořádku mít slabší chvilky a je víc než v pořádku nebýt dokonalý.
KK
Žádné komentáře:
Okomentovat